Nový zélend 2006
23. srpna 2006/ Největší naděje české výpravy Tereza Huříková, členka McDonald’s Olympic Hopefuls Teamu, dokázala vybojovat na MS v Cross Country na Novém Zélandu krásné čtvrté místo v kategorii ženy do 23 let. I přes zdravotní handicap, kdy na start nastoupila se zavázaným palcem, dokázala udržet tempo a medailová pozice jí unikla jen o vlásek. |
Čerstvá mistryně České republiky a vicemistryně Evropy, Tereza Huříková, předvedla na MS, že ani zranění ji nedokáže odradit od velkých výkonů. V tréninku si při pádu vykloubila palec na levé ruce a závod odjela se “zatejpovaným“ prstem. Kladem závodu byla pro Terezu členitá trať a technické pasáže. Délka celého okruhu je 5,9 km s převýšením 320m a s nadmořskou výškou 300 – 480m.n.m. Trať nepatří mezi nejtechničtější (jen 40%), ale je doplněna o single tracky, které vedou lesem a obrovským kapradím. Nechybí ani nádherné novozélanské louky. Výsledky MS Cross Country – kategorie ženy do 23 let 1. Ren Chenguyan (Čína) – čas 1:31:14, 2. Ying Liu (Čína) – čas 1:32:56 / +, 4. Tereza Huříková (Česká republika) – čas / +, ………. 17. Tereza Jansová (Česká republika) – čas / + |
Chtěla jsem medaili získat, ale zklamaná nejsem. V koutku duše jsem si říkala, že bych mohla oplatit porážku z mistrovství Evropy Švýcarce Satan Kobaové, ale zase jela výtečně a nešlo to. Obě Číňanky (pozn. red. Ren Chenguyanová a Ying Liuová) jely bezkonkurenčně. Přitom vůbec nevypadají jako cyklistky.
Zajímavé, jak moc si ceníš čtvrtého místa ze světového šampionátu v porovnání s evropským stříbrem v kategorii do 23 let?
Po mistrovství Evropy jsem byla dost nabuzená na to, že Sáru Kobu porazím. Byla přede mnou kousek a na Evropě jsem prohrála spíš psychicky. Fyzicky jsem asi měla nato udržet se s ní až do cíle a bojovat o zlato. Před mistrovstvím světa jsem se cítila dobře. Toužila jsem po medaili, ať už jakékoli. Myslela jsem si, že aspoň jednu z Číňanek bych mohla porazit. Ale nakonec to nevyšlo. Už od začátku jsem tušila, jak to dopadne. Start jsem měla strašný! Způsobilo mi to pak problémy při předjíždění v kilometrovém stoupání do kopce i v technických pasážích. Pomalé starty se mi stávají docela často. Číňanky naložily a odjely! Vůbec jsem je neviděla. Jejich výkon je pro mě trochu zarážející. Poprvé jsem je viděla loni, kdy byly v kategorii žen do 23 let prvním rokem. Jsou také hodně výrazné tím, že se chovají úplně jinak něž většina cyklistů. Je vidět, že jsou to cyklisti ještě nevycválaný, prostě začátečníci. Svými výkony jsou však už ve špičce. Každému je to divné.
V čem konkrétně se jako začátečnice projevují?
Třeba že nosí dlouhé bílé pletené rukavice i když je teplo. Když prší, dávají si na hlavu koupací čepici z hotelu. Asi aby jim nezmokly vlasy. Každá na sobě nosí něco jiného. Jedna má o dvě čísla větší kraťasy Cannondale. Druhá má reprezentační dres sešitej z nějakého šusťáku. Obě prostě vypadají jako ze sekáče… Pod kraťasama nosí kalhotky. Když jsem začínala, taky jsem je vozila. Ale brzy mi řekli, že se to nemá. Číňanky jsou prostě začátečnice s výsledkama špičky.
Máme se za dva roky na co těšit, sportovci se v Číně nejspíš dočkají všelijakých překvapení… Nepochybně bys Číňankám porážku ráda vrátila v Pekingu na olympijských hrách.
Kvalifikovat se na olympiádu je můj největší cíl pro příští dva roky. O výsledku teď nepřemýšlím. Říká se, že porazit se dá každý. Jsem možná naivní, ale věřím, že za výkony Číňanek stojí jenom tvrdý trénink a jejich trenér, který vypadá fakt drsně!
Kvalifikovat se do Pekingu by přece neměl být při tvé neustále rostoucí výkonnosti problém.
O počtech závodníků na olympiádě rozhodujou body, a my nemáme šanci jich při současném systému zrovna moc vyjet. Body vyjíždíme jen dvě, ale potřebujeme být tři. Je to ztížené tím, že Český pohár není bodovaný. Kvůli tomu často závodím v zahraničí a nikdo další se pro to moc obětovat nechce. Výsledky venku jsou pro ně podřadné. Nikdo jim za třicátá místa nic nedá… Doufám, že nám z Českého poháru udělají bodované závody.
Co tě na cyklistice nejvíc přitahuje?
Samozřejmě výhry, vítězný pocit! Nejvíc mě baví vyhrávat závody a stát na bedně. Taky ráda dostávám gratulace a dopisy od fanoušků. Je příjemné vědět, že mi lidi fandí a sledujou cyklistiku. Je to velmi příjemné a motivující do dalších závodů a tréninků. Protože ne vždycky se člověku chce…
Myslím cyklistiku jako takovou, bez ohledu na výsledek závodu. Bavilo by tě jezdit na kole i kdybys nevyhrávala?
Bavilo, protože jsem zvyklá na sport od malička. Dnes už bez kola nemůžu být. Je pro mě jako droga. Ráda tělo ženu na krajní hranice, když už je to trošku trápení. Bez toho bych byla nešťastná. Vyzkoušela jsem si to třeba po sezóně. Kamarádi mi řekli: Pojeď s námi a buď v klidu. Někde si sedneme na pivo a pak pojedeme dál, jinde se zastavíme na čaj. Byla jsem celou dobu nervózní a skoro nepříčetná! Pak jsem zrychlila, zapotila se, víc si dávala a byla jsem okamžitě v pohodě, uvolněná. Sportem ze sebe dostávám negativní energii a jsem vyrovnaná.
Máš v sobě hodně negativní energie?
Myslím si, že ne. Ale k mojí vyrovnanosti určitě hodně přispívá sport.
Máte v rodině sportovní nebo přímo cyklistickou tradici?
Naši jsou tělocvikáři, od malička jsme s bráchou provozovali různé sporty. On nakonec sběhl k muzice. Já jsem začínala na běžkách ve Ski klubu. Ve sportovní gymnáziu ve Vimperku jsem chodila do třídy se zaměřením na horská kola. Ve třinácti letech si mě všiml trenér Jirka Lutovský a řekl, že když budu pořádně trénovat podle jeho rad, udělá ze mě mistryni republiky. Vysmála jsem se mu, moc jsem tomu nevěřila, ale do roka se jeho prognóza vyplnila. Vyhrála jsem žákovské mistrovství.
Zdá se ti cyklistika ve srovnání s během na lyžích zajímavější? Je pro tebe cyklistický trénink snazší nebo naopak těžší než ten běžkařský?
Ze začátku jsem si říkala, že zůstanu radši na lyžích. Kolo se mi zdálo jako strašná dřina a taky jsem pořád padala. Na lyžích aspoň padám do měkkého! Když se Jirka tak snažil, chtěla jsem alespoň rok vydržet. Zkusila jsem to. Jenže během toho roku jsem začala vyhrávat v kategorii starších žákyň. Pak už jsem vyhrávala pořád. Nakonec i ten titul mistryně republiky a pak už jsem skončit nechtěla. Lyže šly na vedlejší kolej, ale v zimě si samozřejmě v přípravě zaběhám.
První titul mistryně republiky jsi jako žákyně zajela ve třinácti letech. Od které chvíle jsi však získala pocit opravdové cyklistky?
Po zisku první velké medaile. Když mi bylo patnáct, zajela jsem bronzovou medaili na mistrovství Evropy. Museli mě dokonce postaršit. Tehdy jsem získala pocit, že cyklistika je přesně to, co chci dělat.
Na cyklistkách se sport zpravidla časem podepíše na postavě. Hodně z nich si ze sportu do života odnesou mohutná stehna. Vadilo by ti, kdybys časem zjistila něco podobného a vzdala by ses kvůli tomu svého oblíbeného sportu?
V současné době určitě nemám nijak velká stehna a doufám, že do budoucna mi to v cross country nehrozí. To se týká spíš dráhařek a téhle disciplíně se věnovat nehodlám. Myslím si, že by se mi postava změnila právě tím, kdybych sportu zanechala. Začala bych určitě přibírat a byla by ze mě domácí koule. Určitě bych byla víc nešťastná než teď, kdy mám trochu svalnatější stehna a slabší vršek. Pořád se to dá dohnat posilováním a v zimě na běžkách. Cyklistika mi s ohledem na postavu zatím přináší spíš plusy než minusy.
Cyklisté tě loni zvolili královnou krásy, dostáváš nabídky na reklamu třeba spodního prádla?
Žádná taková nabídka zatím nepřišla i když focení pro Peloton mi chvílemi připadalo jakoby to mělo být pro nějaké „bravíčko“ (směje se). Co se týká oblečení, mám osobního sponzora Alpine Pro, který se mě snaží oblékat do mé oblíbené modré barvy a zkvalitňuje nejen cyklistické oblečení, ale taky můj civilní vzhled. Spodní prádlo nosím zejména od Craftu a hodně ráda ho využívám. Je příjemné.
To focení nakonec přece dopadlo decentně…
Jistě, nejsem zase taková dračice, že bych odhodila tričko (směje se)…
Cyklistický trénink je ze všech sportů časově snad nejnáročnější. Ubírá ti hodně z tvého osobního života?
Cyklistika mi určitě ubrala možnost zpestřit si běžný život zážitkama jako je třeba „voda“ a táboření. Na vodu nemůžu jet ani, když mám volno, protože bych mohla onemocnět. Kamkoli s rodinou jedeme, tak s kolem. Naši to pro mě dělají rádi a jsem jim za to moc vděčná. Nepřipadá mi, že cyklistice přináším oběti. Dělám to ráda, sama jsem sport vybrala.
Co bys naopak bez cyklistiky zřejmě nezažila?
Sport mi přináší spoustu kontaktů s lidma. Jsem hodně společenský tvor. Vůbec mi nevadí, když je o mě zájem. Díky sponzorům se dostanu na zajímavé akce. Třeba se díky nim dostávám k informacím o výživě, které bych jinak těžko získávala. Učí nás taky, jak komunikovat s médii. Díky tomu se mi otevírají různé možnosti.
Máš vlastního specialistu na výživu?
Specialistu přímo ne, ale právě jsme se s firmou McDonald´s domluvili, že mi zprostředkují kontakt na nějakého výživáře. Už dlouho si uvědomuju, že by to bylo užitečné. Nezastávám názor některých cyklistů, že je jedno, jestli si dají klobásu a podstatné je jenom, co mají v nohách. Myslím si, že správná výživa může hodně výkonům pomoct. Na druhou stranu se nechci stát strojem na polykání pilulek. Ráda se najím jako normální člověk. Těším se na dobré jídlo. To dokáže život sportovce zpříjemnit. Člověk se přece těší třeba na těstoviny s brokolicí a ne na hrst deseti bobulí… Beru to tak, že jsem pořád člověk a ne mašina na vydělávání peněz.
Připadáš si hodně vytížená nebo cítíš v tréninku ještě velké rezervy?
Myslím si, že existují soupeřky, které dělají pro cyklistiku mnohem víc než já. Vím, že mě čeká ještě hodně práce, než budu moct říct, že jsem pro svou kariéru udělala maximum.
Nemáš obavy z doby, kdy budeš muset pro úspěch v kategorii elite dřít mnohem víc než nyní?
Samozřejmě, že se toho trochu bojím. Na druhou stranu vím, že mi před několika lety připadalo nepředstavitelné obětovat cyklistice třeba ježdění na vodu, kontakt se svojí třídou, rodinou, že bych neměla prázdniny a dnes mi to ani nepřijde. Člověk si na to zvykne. Dnes si už nedovedu představit, co jiného bych o prázdninách dělala. Baví mě jezdit ze závodu na závod.
V nedávné minulosti jsi dosahovala skvělých výsledků při silničních časovkách, ale letos dáváš evidentně přednost bikům…
Letos jsem jela na silnici jenom Krásnou Lípu. Právě kvůli té časovce a nominaci na mistrovství světa. V Salzburgu mě na mistrovství světa čeká závod v kategorii elite.
S jakými ambicemi tam pojedeš?
Pro mě jde spíš o zkušenost. Jsem mezi nimi nejmladší, závod není rozdělený na věkové kategorie.
Silnice tě nebaví tolik jako ježdění v terénu? V čem jsou silničářky jiné než bikerky?
Silniční příprava je pro mě dobrý trénink. Závodění je úplně jiné. Na silničních závodech mi trošku vadí, nebo spíš mrzí, že někdo se snaží v úniku jet naplno dvacet kilometrů a balík ho pak sjede. Na druhou stranu se tam veze člověk, kterého musí v pelotonu udržet auto a v závěru dosáhne třeba lepšího výsledku než ten, co podal daleko kvalitnější výkon. To mi přijde strašně nespravedlivé! Silniční cyklistika je víc o hlavě a taky o štěstí. Zpočátku jsem byla hodně naivní. Ve svém prvním etapovém závodě v Litvě jsem ztratila o jeden bod bílý trikot. Němce, která ho získala, stačilo dojet se mnou. V poslední etapě mě vyzvala ke společnému úniku a já do toho chtěla jít. Kamarádka z týmu mi však řekla: Nebuď blbá, jí se to hodí, ale tobě ne!
V rámci projektu „Olympic Hopefuls“ je tvým patronem Ján Svorada…
Moc mi jeho rady i společné tréninky pomáhají. Jedeme třeba čtyři hodiny a mám tendenci jet od začátku všechny kopce naplno. Jančí mi řekne, že nás čeká ještě dlouhá jízda, ať neblázním. Jsem tak ze společného tréninku s klukama zvyklá. Oni to ženou pořád na doraz. Jančí třeba zavolá po závodě nebo pošle esemesku, jak se mi jelo. Jsem za to vděčná, hodně mi to pomáhá!
Co se ti vybaví, když se řekne Peking 2008?
Rýže, šikmé oči a samé dopingové aféry! A sebe, jak se dívám na televizi a říkám: Sakra, zas to nevyšlo! Doufám, že takhle to neskončí i když při těžkostech se získáváním bodů nevím.
Zkus si sama sebe představit v roce 2016. Kde se vidíš za deset roků?
Z toho data vidím, že bude zase olympiáda, ale nevím kde. V roce 2012 bude v Londýně! Za deset roků bych určitě ještě chtěla závodit jako profesionální cyklistka, která bude mít co nejméně vrásek v obličeji. Nebude pokud možno strhaná a která bude neustále dostávat pochvaly, jak jí to sluší (směje se). Chtěla bych mít v kapse nominaci na olympiádu a uspět na ní. Aby noviny byly pořád plné mých úspěchů. Přála bych si úsměv na tváři a mojí rodině taky. Abychom byli všichni zdraví!
Plné znění rozhovoru s Terezou Huříkovou najdete v magazínu Peloton č. 10, který vychází již 19. září.
Manfred Strnad